(Marta Svobodová)


Ještě spíš,
nahážu ti malé vrabce do vrásek
u očí


Je štěstí
když z bouře prsten všude kolem jen na kopci holém
kde jsme
nepřší


Nepřší
tiším déšt slov tisícem větví co ví co ví co ví
větví


Já nespím, já jen uspávám slova


Ještě dřív
než si "lehni, přines, sedni" mávám
bezvětří


Nevětří
pak vítr vichr vytrh slova křičím
nevěří


Ještěří
štít je z roury skrýš v níž zalézt si
zmizí


Já nespím, já jen uspávám slova


Krabice od lednice je vagón, je kupé
Z Římského náměstí hned na náměstí v Římě
Stěhuje ji v náručí od televize k oknu
Ona sleduje pohyby jež jí nesou
Vystrašena bojí se povolit a pustit
A pak už se nikdy, nikdy pustit nechce
usíná mu doma