udoár staré dámy býval brněnská a z větší části dívčí kapela. Neplatí už ani jedno. Charismatickou kapelnici a zpěvačku Martu Kovářovou (dříve Svobodovou) momentálně doprovázejí tři pánové. A i když část kapely stále žije v jihomoravské metropoli, sama Marta se provdala a vychovává dvě děti ve „vesnici v mrazivé kotlině“. Její nová role provdané ženy a hospodyňky se promítla do několika písní „o vaření“ a s životem na nehostinném venkově možná souvisí výběr básně Lubora Kasala Z ježatých hor („Mrazem to mrská a zimu pase“), jejíž zhudebnění skupina zařadila na samý úvod nového alba. Byl to dobrý tah, protože jde o píseň energickou, hitovou, s osobitým a barvitým textem („…kde jektají mývalové umývadel a syčí hadi sprch“) a s mistrně zvládnutou dynamikou, rytmem a stoptimy. Kapela, která v poslední době zdaleka nemá tolik možností zkoušet a písně společně cizelovat jako dřív, se zde ukazuje ve vrcholné formě – sehraná, dravá, ale při všem tom zdánlivém chaosu zorganizovaná – ani tón navíc tu nepadne.

Energie neubývá s žádnou z dalších dvanácti skladeb alba. Což samozřejmě neznamená, že by kapela nasadila jedno tempo a držela se jej téměř čtyřicet minut. V Čaji z makovic nebo v Kopřivách nastane zvolnění, ale pro celkové vyznění alba jsou důležitější posuny a zvraty uvnitř jednotlivých písní. Jeptišce například dodává na napětí (ve spojení s výpravným textem) právě práce s tempem, ale také „tibetské“ zabarvení bicích. K nejvýraznějším momentům alba pak patří miniatura Kuře ve sněhových šatech, připomínající jednu z několika hudebních tváří amerického zpěváka Becka. Jestliže někdy v minulosti byl Budoár staré dámy skupinou jedné mladé dámy s doprovodem, dnes je tomu jinak. S Martou Kovářovou tvoří kapelu tři výrazní hudebníci – odstíny a efekty kytar Marka Laudáta, už naznačená pestrá a dynamická práce s bicími zkušeného Ladislava Šišky i výrazná basa Tomáše Ergense (viz píseň Jakoty) vytvářejí kompaktní celek.

Velkým oříškem možná bylo spojení zdánlivě nesourodých textů, z nichž některé napsala sama Kovářová a jiné si skupina vypůjčila od básníků známých (Šiktancův Bagr) i naprosto anonymních („Šimon – básník ulice“). Ne vše se povedlo převést stejně dobře, překlad staré čínské poezie o buddhistické jeptišce se vzpírá současné civilní češtině („Hlavu mi vyholil hned v dětství kněze nůž“), ale nakonec i tyto pasáže mají jisté kouzlo – podobně jako když se v poslední době několik českých kapel s úspěchem vyrovnalo s poezií Antonína Sovy.

Texty na albu nespojuje jednotné téma – recepty na kuře nebo polévku z kopřiv mají k rozhořčenému „Nebudu se nikomu otvírat, aby si do mě koukal“ z písně Případ daleko. Jednotlivé písně však spojuje dobře zvládnutá práce se slogany jako například „Doma by byli naši, naši by měli řeči, řeči by měly uši“ nebo neotřelé slovní hříčky jako v písni Vláčile! (mimochodem asi první písňový text se slovem Zyrtec). A proč Sůl? Marta Kovářová tvrdí, že už nesolí tolik jako dřív, a tak jí sůl zbyla. Sůl je však třeba do kuřete i na posypání mrazivé cesty v ježatých horách. Nakonec bychom tedy spojovací můstky mezi jednotlivými skladbami našli.

Budoár staré dámy – Sůl, vydavatel: Indies Scope 2017. 12 skladeb, celková stopáž: 38:38